Český svaz plaveckých sportů

plavani      dalkove plavani       zimni plavani       masters       skoky do vody       synchro      PARA plavani
ODM2024 banner 2

Nalezeny 3S hlubokým zármutkem oznamujeme, že ve věku 77 let zemřel pan Josef Nalezený. Významný a úspěšný plavecký trenér vedl československou a později českou plaveckou reprezentaci v letech 1992 - 2000 a zúčastnil se s ní čtyř olympijských her. Mezi jeho svěřenkyně patřily mimo jiné mistryně Evropy a několikanásobná medailistka z evropských šampionátu Hana Černá (Netrefová) a také vicemistryně světa v dálkovém plavání Jana Pechanová. Ke třem titulům juniorského mistra Evropy pak trenér Josef Nalezený dovedl Petra Kratochvíla. Jeho kariéra byla velmi úzce svázána s klubem Kometa Brno, ve kterém vedl jak bazénové, tak dálkové plavce. V posledních letech byl také členem české dálkoplavecké reprezentace, kde dělal asistenta trenérovi Janu Srbovi. Dnes v noci ale svět plavání navždy opustil, čest jeho památce.

pdfPoslední rozloučení

Na jeho dlouhou a úspěšnou kariéru si můžete vzpomenout také textem Trenér s duší námořníka z knihy Pan trenér podruhé (Mladá Fronta, 2018, autoři: Jiří Nikodým, Tomáš Nohejl, Petr Vlček, Alois Žatkuliak), která vznikla v roce 2018 a Josef Nalezený v ní vyprávěl svůj životní příběh.

Trenér s romantickou duší námořníka

Ve vodě nikdo nedostane nic zadarmo. A plavec obzvlášť. Nikdo mu nepomůže. Vítr do zad nemá odkud fouknout. Plave jen ode zdi ke zdi. Na dně bazénu počítá dlaždičky. Hlavou se mu honí všechno možné. A na všechno je tak zoufale sám. Jen sám se sebou. Od první chvíle, co se jeho prsty zanoří do modré hladiny až po dohmat, který se často odehrává na pokraji absolutního vyčerpání. Soupeři plavou víc jak metr vpravo nebo vlevo. A až čas v cíli ukáže, kdo jak na tom je. Kdo se ale do vody koncentrované do padesátimetrového bazénu zamiluje, najde lásku na celý život. Tak jako Josef Nalezený. 

Narodil se v Brně a až na několik let v Praze z něho vlastně celý život nevytáhl paty. Stejně tak je nevytáhl z vody. Na počátku všeho byl bazén, k němu se postupem času přidala otevřená voda dálkového plavání a mezi dálkaři setrvává i dnes. Všichni kolem plavání si zvykli, že s Nalezkou, jak mu plavci mezi sebou říkají, se vozí velké medaile. Stačí vzpomenout jména Hana Černá (dnes Netrefová) nebo Jana Pechanová, které dovedl k mimořádným úspěchům na evropské i světové scéně. Dojít až k medailím ale není jen tak na lusknutí prsty. 

Josef Nalezený, mohutný chlap s hřmotným hlasem a plnovousem, vyzařuje obrovskou pozitivní energii. Proud jeho řeči má v sobě ohromnou dynamiku a z každého jeho slova je cítit optimismus a zapálení pro svůj milovaný sport. Mohl by o něm povídat dlouhé, předlouhé hodiny. A každé slovo je trefné. Nic neskrývá. Co si myslí, to řekne na plnou pusu. S ničím se nemaže a jde rovnou k věci. 

Všechno se v jeho životě odvíjí od lásky k plavání. Kluci chtějí hrát od mala fotbal, hokej nebo basket, ale Josefovi, když byl malý kluk, tyhle sporty nic neříkali. On mu vůbec sport tak nějak celkově moc neříkal. „Byl jsem na sport nemehlo, nic mi nešlo. Táta byl učitel a sportovec a dal mě plavat do Vojenské akademie Antonína Zápotockého, abych něco dělal. Měli tam bazén, a tak jsem musel chodit plavat, abych se to nejdřív vůbec naučil. Bylo mi asi 9 nebo 10 let. Začínal jsem v bazénu na 9. května, dnes Rašínově. Byla to spíš taková velká vana než pořádný bazén. Tam jsem chodil do přípravky a jak jsem rostl, tak jsem se pak dostal až do závodní skupiny. Začínal jsem jako prsař a můj první úspěch byl, když jsem ve čtrnácti letech v Piešťanech na známém bazénu Eva vyhrál přebor žactva tehdejšího Československa na 200 metrů prsa. Já jsem se v žádném jiném sportu nenašel a tohle byl pro mě dobrý impuls, abych v plavání pokračoval. Ani jsem neměl možnost si odskakovat k nějakému jinému sportu, protože jsem ani žádný jiný neuměl. A i proto vyhrálo plavání. 

Díky plavání překonal „telecí“ roky puberty a dočkal se o dalšího úspěchu. Výhra v Piešťanech Josefa nakopla a pak ještě v dorostu vyhrál v Třinci také na přeborech stovku motýlek. Před nadějným brněnským plavcem se otevřela jasná budoucnost spojená s plaváním. Blížily se ale roky, kdy se chodí na vojnu. Patřil mezi ty šťastné, kteří zelené sukno měli během vojny ve skříni a rozhodně ho neoblékali každý den. Josefa Nalezeného si jako talentovaného sportovce vybrala Dukla, a tak rukoval do Prahy na Julisku, kde bylo jeho hlavní náplní plavání. „Málem jsem se počural blahem, když mě pozvali do Dukly s tím, že bych tam byl na vojně a dál závodně plaval. Tenkrát se dostat do Dukly, byla velká paráda. To byly nejkrásnější roky mého sportovního života. Plavali jsme, dělali, co jsme měli rádi a bavilo nás to a vojna tam moc nebyla, šla spíš bokem. Když jsem byl déle sloužící, takzvaný furťák, jako profesionál, tak to byly skvělé roky. Měl jsem kolem sebe fotbalisty Masopusta, Pluskala, Viktora, házenkáře, kteří byli tehdy mistři světa, atletické legendy Skoblu, Mandlíka nebo veslaře a vůbec celou tu tehdejší dukláckou partu. To byla fabrika na rekordy a já se tam měl hrozně dobře. Dneska na to někdo plive, že to bylo v totalitě, ale mně tam mezi těmi hvězdami našeho sportu bylo úplně parádně a beru to jako moje nejkrásnější sportovní období. Měli jsme běžný plat kolem 1 500 korun a jen fotbalisti, tím že hráli hodně často turnaje v cizině, tak si chodili pro větší prémie. Ale hlavně jsme měli profesionální podmínky, že jsme se mohli naplno věnovat sportu. Dělali jsme, co nás bavilo a silně motivační byly cesty do zahraničí, což byla jedna z mála možností, jak se dostat ven a poznávat jiné země a jiné lidi. Já chtěl být jako malý námořníkem, takže mě možnosti cestování do ciziny lákaly. „Moje první kniha, kterou jsem přečetl, byla o Jamesi Cookovi Z chudého chlapce slavným mořeplavcem a mě ta romantika strašně brala,“ zasní se i po letech Josef Nalezený.

V plavání se Josef řadil mezi elitní československé závodníky. Držel i po nějakou dobu československý rekord na 200 motýlek, ale na žádné mistrovství Evropy nebo olympiádu se jako plavec nikdy nedostal. Pokaždé chyběl malý kousek. „Měl jsem možná smůlu, nebo si musím přiznat, že jsem na to neměl, ale já vždycky potřebné limity plnil až o rok později, než jsem měl. Třeba limit na olympiádu v Mexiku 1968 jsem splnil až v roce 1969. Tenkrát těch soutěží tolik nebylo. Vedle mistrovství Evropy už jen olympiáda, protože v té době se ještě mistrovství světa nekonalo. Vždycky na střídačku olympiáda, za dva roky mistrovství světa a za další dva roky zase olympijské hry.  S plaváním jsem skončil v roce 1972 a ty další velké plavecké akce se začaly pořádat až po konci mé aktivní závodní kariéry. O to víc každé nesplnění limitu bolelo. Až jsem si z toho vypěstoval komplex, že limity na vrcholné soutěže nezvládnu, ale paradoxně to pak bylo přínosné, když jsem se stal trenérem. Měl jsem v sobě obrovskou ctižádost upnout se k limitům a účastem na šampionátech a olympiádách a dovést tam plavce, které jsem trénoval,“ vrací se o pět desetiletí nazpátek. 

V Praze vedle plavání na Dukle dokázal také vystudovat. Kdo by čekal, že na Fakultě tělesné výchovy a sportu, tak se plete. Josef Nalezený se stal inženýrem na Vysoké škole ekonomické a o FTVS vůbec nepřemýšlel. Dokonce ani neuvažoval, že by zůstal u sportu. Nakonec ale osud rozhodl jinak a svůj další život opět spojil se sportem. „Byl jsem sice inženýr ekonomie, ale já uměl jen poučky pro zkoušky a z praxe nic. Kdejaký vekslák věděl o obchodu víc než já. Mohl jsem jít k armádě nebo na ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy – pozn. red.). Tam jsem nastoupil do kontrolního oddělení, kde jsme mj. dohlíželi, jak se hospodaří v hokejových a fotbalových klubech. A tam nám třeba ukázali, jak to chodí s tzv. černými fondy, kterými se některé kluby ani moc netajily.“

Kancelář měl Josef Nalezený na Strahově, kde se mj. potkával i s Emilem Zátopkem, který po normalizačních. Asi po dvou letech „normálního zaměstnání“ opět vstoupila do hry láska k plavání. Bazén a voda mu chyběly a pekelně se mu stýskalo. Každý den chodil kolem bazénu postaveného v tribuně velkého spartakiádního stadionu. Začal se vyptávat, jestli by tam nemohl aspoň občas někoho trénovat. Josefovu naléhání bylo vyhověno a jeho každodenní program se rázem změnil. „Každé ráno jsem tam začínal v šest trénovat, pak jsem šel na půl devátou do kanceláře a odpoledne zase trénovat do bazénu. A protože jsem plavání miloval, tak jsem chtěl postupem času začít trénovat na plný úvazek. V Brně byl šéfem pan Kočař a ten se mě zeptal, jestli chci jít do Brna. A když mě slíbili byt neváhal jsem ani minutu a šel zpátky domů do Brna,abych tady trénoval,“ připomíná svůj návrat na rodnou hroudu. 

V Brně ale po reorganizaci v osmdesátých letech zůstal v oddíle jen jeden trenér a ostatní se museli poroučet. Mezi nimi i Josef Nalezený. Nové útočiště, kde mohl rozvíjiet svůj trenérský potenciál, našel na sportovní škole v Botanické ulici. Děti měly na výběr snad ze všech sportů a Josef Nalezený dostal na starost samozřejmě plavání. „Bylo tam všechno postavené na zelené louce, tak jsme si mohli sestavit sportovní program podle svých představ. A nejspíš jsme to dělali celkem dobře, protože nás dávali ostatním školám za vzor.  A právě na Botanické začala má úspěšná dráha s Hankou Černou a dalšími. Hanka chodila právě do této školy. Dostal jsem jí v 5. třídě a učil jsem jí všechny plavecké způsoby, trénovali jsme vytrvalost a dával jsem velký pozor, abychom všechno dělali správně a s rozumem. Děti měli ve škole všeobecnou sportovní průpravu, což dětem i nám hodně pomáhalo, protože jsme se mohli věnovat jen plavání. A tohle dnes nejmladší generaci chybí. Potřebovali by se vedle své specializace seznámit i s jinými pohybovými aktivitami a sporty, aby nebyli jen jednostranně zaměření. Tehdy byly děti poslušné, trenér byl Bůh a rodiče na druhém místě. To byla krásná doba,“ zabrousí Josef Nalezený k počátkům své spolupráce s jednou z nejlepších plavkyň naší historie a hned pokračuje. „Ze školy jsem šel do Střediska vrcholového sportu, kde jsem se Hance věnoval naplno a už to byla profesionální spolupráce se vším všudy. V jejich 18 letech jsem v dobrém úmyslu Hance navrhl, jestli to třeba nechce zkusit někde jinde, protože do té doby byla sice v Kometě, ale plavala vlastně jen ve škole. Hanka to ale špatně pochopila a probulila celou noc, myslela si, že už ji nechci trénovat. Ale tak jsem to nemyslel a vysvětlil jsem jí, že kdyby chtěla zkusit něco jiného, jiný styl trénování, že jí v tom nebudu bránit. Všechno jsme si rychle a rozumně vyjasnili a zůstali jsme spolu po celou dobu její kariéry. Nebylo to ale jen o Hance, ale trénoval jsem i trojnásobného juniorského evropského šampiona Petra Kratochvíla nebo další medailistku Petru Térovou. 

Hana Černá začala vozit medaile už od svých devatenácti let, kdy na mistrovství Evropy v Sheffieldu v roce 1993 skončila na dlouhé polohovce na třetím místě. Kov stejné hodnoty pak na dlouhé polohovce přidala i na dalších šampionátech v Seville 1997 a Istanbulu 1999. Vytoužené zlato si přivezla z mistrovství Evropy v krátkém bazénu 1998 ze Sheffieldu, kde také vyhrála polohový závod na 400 metrů. Na světovém fóru se pak může pyšnit šestým místem z mistrovství světa v Římě 1994, čtvrtým ze světového šampionátu v krátkém bazénu 2000 v Aténách nebo devátou příčkou na olympiádě v Sydney. Pod všemi medailemi a úspěchy se vine podpis Josefa Nalezeného. „Hanku do určité doby ovládala velká tréma, protože byla nesmírně svědomitá a zodpovědná. Něco se jí nepovedlo ve škole a ona to s pláčem řešila dlouhé hodiny. Srovnala se v Buffalu na Univerziádě 1993, kde nebyl takový psychický tlak a Hanka tam byla druhá. Následovala Evropa v Sheffieldu a získala bronz. Už věděla, co funguje, jak takové závody zvládat. Hanka naplavala 3 600 km za rok, což je v našich českých poměrech rarita, obávám se, že většina reprezentantů dnes nenaplave ani 2500 km za rok. Nikdy nic nevypustila ani neošidila. Byla velký poctivec a dříč. Hanka měla smůlu, že v její době plavaly dvě výjimečné závodnice Maďarka Krisztina Egerszegi a Ukrajinka Jana Kločkovová, takže na Hanku skoro vždycky zbylo třetí místo. Ale pořád se zlepšovala, pořád šla nahoru a naštěstí to bylo na úrovni medailí,“ nedá na svou úspěšnou plavkyni dopustit Josef Nalezený.

V bazénu „Nalezka“ nikomu nic neodpustil. Měl ve věcech tréninkového procesu jasno. Byl náročný, ale rozhodně ne „nelida“. Věděl, že k úspěchům je nezbytné pořádně trénovat a ze svých požadavků nehodlal slevit. „Měl jsem zásadu ´velký bič a malý dvorek´ a držel se hesla ´co tě nezabije, to tě posílí´. Dělat všechno na maximum. Byl tady vynikající trenér Kopřiva (mj. připravil k světovému rekordu prsaře Svozila), a ten mi vtloukal, že musím být maximalista. Jednou jsem si z ciziny přivezl přinesl nové stopky a ptal se mi, kolik mají pamětí. Říkal jsem dvanáct a on se mi zeptal, kolik měly nejvíc. Odpověděl jsem mu, že padesát a on mi hned vypálil, že jsem si měl koupit ty s padesáti. A dodal, že musím být maximalista se vším a ve všem. Trénink se musí odjet do poslední vteřiny. Musí se odmakat celý a využít všechen čas. Dneska se do toho dostává věda, měří se laktát a jakmile je zvýšený, už se musí brzdit. Já jsem si vědu k tělu moc nepřipustil a trénoval jsem na časem prověřené tréninky, svoje zkušenosti, pocity a stopky a podařilo se mi dostat ty svoje závodníky na časy a úroveň, která byla potřeba. Jinak vědu uznávám, i lidi, kteří s ní přicházejí. Spousta parametrů je zajímavých a důležitých, ale nemůžeme se řídit jen vědeckými údaji. Je potřeba dát i na pocity, mluvit s tím sportovcem, pracovat s tím, co vám řekne. Po čase stráveným s tím svým plavcem už poznáte, jak na tom je. Já jsem věděl, jaké dávky naložit v tréninku, ale nevěděl jsem pořádně, jak správně regenerovat. Byli jsme s Hankou v roce 1994 na učené v Australském sportovním institutu v Canbeře, nejlepší borci šli po tréninku na chvíli do vířivky a tím to haslo. Nikde jsme neviděli žádné fysioterapeuty ani maséry ale výkony podávali skvělé. Jména jako Popov, Klim, Dunn, Stephensonová představovala světovou kvalitu. A v Americe to bylo podobné. Dlouho jsem se s regenerací trápil. Teď už je to zase jiné než dřív. A určitě se ty věci hodně posunuly, kupř. současná móda ledových bazénků je pro mě absolutní novum. Vedle toho ale zdravý selský rozum má svoje uplatnění, když jsem třeba četl, jak Petr Novák bral Martině Sáblíkové a dalším rychlobruslařům před spaním mobily a tablety, tak to má něco do sebe, protože pak sportovec může spát s čistou hlavou.“

V práci trenéra se sportovcem vidí jako hodně zásadní vzájemnou komunikaci. Když se věci neřeknou, není možné se posunout dál. Trenér má nějakou představu, ale jeho pokyny vykonává sportovec. Oba by měli jet na stejné vlně a neměli by mít obavy projevit svůj názor. A také není možné jen pořád trénovat a trénovat. Sportovec se potřebuje projevit při závodech. „Důležité je mít blok trénování a pak blok závodění. Třeba s Hankou jsem to měl tak, že když jela polohovku, tak jsme chtěli zrychlit motýlka. Zkusili jsme to, ale Hanka zjistila, a pak mi to taky řekla, že se vydává příliš ze sil, které jí pak chybí ke konci. A tak jsme se zase vrátili ke strategii, že jsme ztrátu z motýlka začali dohánět na prsařském úseku. Takové věci se dají otestovat a zjistit jen při závodech. U Hanky bylo těžké končení kariéry. Chtěla skončit po olympiádě v Sydney, ale pak se povedla medaile na Universiádě 2001 v Číně, a tak ještě zkusila rok, ale už to nebylo ono.  Spíš naopak, posledním naším společným velkým závodem bylo mistrovství Evropy v Berlíně 2002“, ale hodně smutná derniéra, hotové krematorium. 

V roce 1992 jel na olympijské hry v Barceloně nejen jako trenér Hany Černé, ale také jako reprezentační trenér. Poslední olympiádě společného československého týmu předcházela složitá jednání, kterých se Josef Nalezený ve své nové funkci musel účastnit. „Moje první olympiáda byla v Barceloně, kam jsem se dostal tak nějak nečekaně, když jsem nedlouho před hrami vystřídal v roli reprezentačního trenéra Daniela Machka. Byl jsem tehdy jen trenér jedné ze závodnic a najednou rozhodli, abych to šel dělat. Před olympiádou na různých sezeních s šéfy československého sportu bylo třeba rychle reagovat, abychom pro přípravu získali co nejvíc, takže jsem musel okamžitě konat,“ nahlíží po čtvrtstoletí na rychlou změnu v trenérském životě.

Právě Barcelonou začalo osm let dlouhé a velice plodné období až do olympiády v Sydney 2000, kdy Josef Nalezený dělil svůj čas mezi Hanu Černou, další brněnské plavce a reprezentaci. „Mně se pracovalo velice dobře, protože jsem měl pod sebou naší nejlepší plavkyni Hanku Černou, a věděl jsem tudíž, co přesně trénink a vrcholové plavání vyžaduje. Měl jsem tehdy dojem, že se u nás netrénuje dostatečně tvrdě. Třeba lyžaři se Zdeňkem Cillerem, ti makali opravdu tak, že měli sopel kolem hlavy. Jakmile to ale u nás u plavců zabolelo, tak jsme povolili. A já jsem s Hankou věděl, kam až se dá jít, když je člověk po tréninku zelený, div se nepozvrací. A mám pocit, že ani dnes se netrénuje dostatečně náročně a tvrdě. My jsme někdy plavali i třikrát denně. „Byla to krásná doba. U reprezentace nikdo nemohl nic rozporovat, protože jsme s Hankou měli úspěchy,“ uzavírá kapitolu s názvem Hana Černá reprezentace, doplněnou šesti akademickými medailemi, Josef Nalezený. 

Po konci u reprezetace vedl dál své brněnské plavce a brzy se objevila další plavkyně světových parametrů. Jana Pechanová se sice narodila v Rakovníku, střední školu studovala v Příbrami, ale za další plaveckou výzvou se vydala do Brna za Josefem Nalezeným. „S Janou jsem se dostal k dálkovému plavání. Plavala bazén i otevřenou vodu. Odmaturovala v Příbrami a pak šla do Brna. Jana byla dělník a dřela neskutečně. Byla dobře vychovaná a měla z domova dobré nastavení. Poctivá a uměla se poučit z chyby. Udělala něco špatně třeba na obrátce, a ještě během závodu chybu napravila a už ji neopakovala. Na volné vodě už to není jen o výkonu, ale ona se uměla výborně orientovat a dokázala se díky enormní ctižádostivosti na hranici drzosti prosadit. Zúročila to stříbrnými medailemi na 5 kilometrů na mistrovství světa 2003 v Barceloně a o rok později na desítku v Dubaji, k tomu čtyřikrát třetí na evropských šampionátech, dvakrát na pět a dvakrát na deset kilometrů.  Na olympiádě v Pekingu i Londýně doplavala na 8. místě. To už nastávalo období, kdy se ve vytrvaleckých disciplínách začalo plavat více do rychlosti. Takže Jana měla třeba osmistovku za 8:40 a s ní plavaly holky, které už ji uměly za 8:30,“ popsal „Nalezka“ období strávené s Janou Pechanovou.

O plavání má stále neskutečný přehled. Žije jím každý den, každou minutu. A svou nevyčerpatelnou energií nakazí snad každého, s kým se potká. S plaváním prožil šest desetiletí života a vidí, kam se jeho sport posunul a jak mílovými kroky neustále uhání vpřed. „Nalezka“ si ale pořád si zachovává zachovává rozumný pohled na věc. “Já už jsem teď na tom tak, že kdyby někdo přišel a dal mi dvacet miliónů, abych dostal plavce na olympiádu třeba do Tokia, tak já bych se styděl to vzít. Já neumím dostat kraulaře na stovku na 46 vteřin. Já vím, jak ho trénovat na 51 vteřin, ale doba pokročila a plavání letí dopředu strašně rychlým tempem, kterému bych já už nestačil. Nebo bych neuměl znakařku na stovku dostat na 58 sekund, ale uměl jsem to kdysi na 1:03. Je ale také jiná doba a změnila se motivace mladých sportovců. Mrzí mě, když někdo před olympiádou řekne, že si ji jede užít. Olympiádu není možné si jet užít. Tam se musí jet podat co nejlepší výkon. Každý si chce dnes trénink užívat, aby byla pohoda a nebolelo to. Jenže takhle se trénovat nedá. Musíme plavce už od juniorů připravovat fyziologicky, a hlavně mentálně na top úroveň, aby pak ve srovnání se světem neztráceli. Velice důležitá je psychika, protože na té nejvyšší úrovni je enormně závažným faktorem správně nastavená hlava. V roce 1981 na mistrovství světa ve Splitu byli bratři Petričové. Nebyli nijak výjimeční plavci, skoro bych řekl až dřeva, a oni tam sbírali medaile! Měli motivaci, ukázali, že se to dá vydřít. Ale je potřeba tomu věnovat absolutně všechno. Dnes je v plavání extrémní konkurence. Stačí se podívat, kolik plavců je na startu závodů na mistrovství světa a jak je to v cíli vyrovnané. Rozdíly jsou minimální. A navíc těch teenagerů, kteří mají medaile. Ještě jim není dvacet a už jsou na top úrovni. Bohužel dnes máme krizi rodiny jako instituce. A rodina a její zázemí a výchova je pro sport nesmírně důležitá.“

Leckdo by si mohl říct, že Josef Nalezený má plavecky splněno. Jenže chyba lávky. Optimismu má i po překročení sedmdesátky dost a stále zůstává v centru plaveckého dění. „Měl jsem dva velké životní sny – dostat se na olympiádu a do Nashvillu, protože miluji country muziku. Na olympiádě jsem byl jako trenér a byl jsem i v Nashvillu. Oba sny se mi splnily, takže mám vlastně hotovo. Ale plavání mě nepustí a strašně mě baví. Dělám trenérovi dálkových plavců Honzovi Srbovi asistenta reprezentace, trénuji dálkaře i další plavce v Kometě a pořád mě láká ještě potrénovat nějakého polohovkáře či polohovkářku,“ uzavírá své vyprávění plavecký trenér s duší námořníka Josef Nalezený. 


IS CSPS
   Vysledky

ARENA 2016
sponser
 NSA CZ
 
FINA logo
 
 
len logo
 
 
CUS logo
logo COV 100
doping
Victoria 
Olymp
 
MyrthaPools maly
  
Coach cervena maly
 
FlashSport logo
 
 logo projekt antidoping

  
 
 
QR ČSPS

           

Copyright ČSPS © 2024 All Rights Reserved. 

Abychom vám zajistili lepší uživatelské prostředí, používá tento web pouze nezbytně nutné soubory cookie. Chcete-li se dozvědět více o použitých souborech cookie a jak je smazat, podívejte se na naše privacy policy.

  Beru na vědomí cookies z tohoto webu.
EU Cookie Directive plugin by www.channeldigital.co.uk